20. Výroční potlach S.T.S. Usada

Na potlachy S.T.S. Usada už jezdím pěknejch pár let a tak jsem si to nemohl nechat ujít ani tentokrát, zejména pak s ohledem na to, že se po několika letech potlach opět konal na původním usadním fleku Funibrouk, na který těžce dolehla kalamita z minulých let. Na jednu stranu jsem byl velmi zvědav, jak to tam teď vlastně doopravdy vypadá, ale na druhou stranu jsem se toho současně i dost bál, protože podle toho, co jsem slyšel od kamarádů, tak ze zdejších hustých lesů tady nezůstalo skoro nic.

Teď si asi při pohledu na titulek říkáte, jak to může být 20. výročí, když jsem sem nedávno dával report už z 21. výročí? Nejlepší odpověď by vám na to samozřejmě dali samotní členové S.T.S. Usada, ale prostě to tak nějak blbě vyšlo, že chtěli mít "kulatiny" na svém starém původním fleku, ale než ho stačili po kalamitě dát dohromady, tak utekla hromada času a tak se napřed oslavilo 21. výročí a teprve pak došlo na kulaté 20. výročí na Funibrouku a taky v tradičním, tedy zimním termínu. Prostě to tak holt vyšlo a netřeba si s tím lámat hlavu, navíc je to docela vtipný způsob, jak tohle celé vyřešit ku spokojenosti všech. Nešlo totiž jen o ten flek, ale i o to, že řada kamarádů (včetně mě) se neméně těšila i na ten zimní termín, protože zimu prostě mají raději.

20. výroční potlach S.T.S. Usada - tradiční slavnostní hranice na Funibrouku.

Potlach samotnej byla taková klasika, v pátek honem na flek, aspoň zhruba si omrknout místo na spaní a flek samotnej. Holá pláň na místě kdysi hustého lesa byla fakt drsná a doslova jsem to tam ani nepoznával. Na místě, kde jsem kdysi ze začátku spával pod obrovským smrkem na pohodlné vrstvě jehličí byl teď akorát velkej pařez a okolí zarostlé vším možným. K převisu na protější straně potoka se ani nedalo dojít, tak jsem si bágl hodil k tomu pařezu a vyrazil zpátky do vesnice na večerní merendu v hospodě. V hospodě byla obvyklá páteční veselice, včetně možnosti přespat na sále, já se ale i přes mráz rád vrátil do spacáku pod širák na fleku a dobře jsem udělal, protože není nad výhled ze spacáku na čistou hvězdnatou oblohu.

Report a fotky z některých minulých ročníků:

10. výroční potlach S.T.S. Usada
11. výroční potlach S.T.S. Usada
12. výroční potlach S.T.S. Usada
13. výroční potlach S.T.S. Usada
14. výroční potlach S.T.S. Usada
16. výroční potlach S.T.S. Usada
21. výroční potlach S.T.S. Usada

V sobotu ráno taková ta potlachová klasika, někteří pomalu lezli ze spacáků, další pomalu přicházeli, vařila se snídaně a nezbytná ranní káva. Pokecal jsem s kamarády, co jsem dlouho neviděl, ale nějak jsem neměl na fleku klid a musel jsem si dát pořádnej vejšlap po okolí, kde jsem dlouho nebyl a které si pamatuju jako nekonečný hustý les. Po poledni jsem proto vyrazil z fleku do kopců dnešními holými pláněmi. Nakonec to nebylo tak hrozný, jen to byl velkej nezvyk a taky byla docela pěkná zima, navíc v otevřené krajině pořádně foukalo. Nakonec jsem zdolal i zdejší nejvyšší kopec Škatulec, kde byl parádní výhled všemi směry, ale taky vítr na hranici vichřice, takže po čtvrt hodině už jsem se doslova klepal zimou a raději se vydal zpátky na flek.

Škatulec - po několika letech opět zdolán nejvyšší kopec této části Drahanské vrchoviny.

Zpátky jsem dorazil tak akorát na odpolední soutěže, u kterých jsme se moc nasmáli, zejména u disciplíny zdolávání kůlu, kde se ještě dneska divím, že si u toho nikdo nerozbil rypák. Na tohle jsem fakt už asi starej a tak jsem to raději rovnou vzdal. Pak se už ale pomalu přiblížil večer, slavnostní zapálení ohně a samozřejmě zase spousta skvělé trampské muziky, pěkně u ohně, pod jasnou hvězdnatou oblohou tak, jak je to prostě nejlepší. K tomu samozřejmě nějaké to pivko (naštěstí nezamrzlo), sušené maso, výborný špekáčky od kamaráda Kindy z Třebíče, prostě všechno tak, jak to má být. Do spacáku jsem se dohrabal zase až dlouho po půlnoci a před spaním jsem se ještě chvíli kochal výhledem na jasnou noční oblohu za poslechu posledních písní, které ke mě zaznívaly od dohořívajícího ohně. Tahle romantika se prostě nikdy neomrzí, teda aspoň doufám.

Cesta na zpět je dlouhá, takže ráno už to bylo rychlé, jen snídaně, kafíčko a hlavně loučení s kamarády, kterých tu ale v nedělní ráno bylo o dost míň, jak v pátek v hospodě, nebo v sobotu večer při zapálení ohně. Nu co už, tak to dneska prostě chodí, i když je to trochu smutné, ale ti co nevydrží (samozřejmě nepočítám ty, co už opravdu nemohou), tak šidí hlavně sami sebe o to nejlepší. Pak už jen cesta zpátky do vesnice, kdy jsem se otáčel, abych se podíval nazpět na Funibrouk snad stokrát. Nějak jsem si ten kdysi "tmavej a vlhkej rygól" oblíbil a mám ho rád i teď, když je z něj prosluněná paseka. Taky jsem si cestou zpět znovu uvědomil, kolik práce to muselo kamarádům dát, aby se tu tento potlach mohl zase po letech konat, protože vzniknuvší paseka je fest zarostlá nálety, křovím a trním. Smekám před vaším výkonem a doufám, že jsme se tu nesešli u ohně naposled.

Děkuji kamarádi za skvělej potlach a zas někdy někde ahoj!

Kapsa, T.O. Mňouci & Sa-Jó.

P.S. - Pokud chcete dostávat informace o dalších nových článcích, použijte prosím odkaz zde: Odběr novinek