FTF - Expedice Severny

Od úplného začátku, co se věnuji geocachingu, tak mě velmi baví hrabat se v mapách a databázích a aspoň virtuálně objevovat zajímavé a výjimečné kešky. Ani ne tak s ohledem na provedení samotné schránky ale spíše na odlehlost a nedostupnost na zajímavých místech někde v daleké divočině. Protože rád jezdím na východ, tak není divu, že mě nejvíc zaujaly některé kešky v nekonečných prostorách Ruska. Nejvíce mě zaujaly dvě konkrétní, jedna z nich je First in Lake Baikal, kterou jsem nakonec udolal a dokonce se mi na ní podařilo STF a to sedm let po publikaci - o tom ale více v samostatném článku. Druhou takovou lahůdkou je keška Severny, kde ani deset let od publikace nepadlo ani FTF. Tahle keška mi nedala spát a proto jsem začal pomalu ale jistě plánovat expedici na její pokoření.

Prvním krokem bylo ověření, zda tam keška opravdu je. Kontaktoval jsem proto jejího ownera Dmitrije, o kterém rozhodně nikdo nemůže říct, že je “honibod”. Deset let si totiž platil prémiový účet a za celou dobu nenašel ani jednu kešku, pouze jednu jedinou založil a tu zase deset let nikdo nenašel. Dmitrij mě ujistil, že keška tam rozhodně je, protože je to taková pustina, že opravdu nehrozí, že by ji někdo vymudlil. Současně mi také sdělil příběh této kešky. On sám totiž pochází právě z městečka Severny (nyní žije v Moskvě) a proto tu na památku založil tuto kešku. Nicméně samotné městečko je již roky zcela opuštěné, vysídlené a široko daleko sa nachází jen prázdná pustina. Pokud se podíváte na satelitní snímek na mapě, tak to tak nevypadá, protože v mapách jsou stále zakresleny cesty, vesnice a dokonce i železnice vedoucí do Severného. realita je ale taková, že cesty jsou zničené, s popadanými mosty, okolní vesnice jsou dávno vysídlené a železniční trať je roky zrušená a koleje vytrhané. Celá oblast na všechny strany od Severného je tak na mnoho kilometrů zcela pustá, nedostupná, neobydlená a porostlá nekonečným lesem.

O to víc mě to navnadilo a tak jsem si řekl, že to prostě musím dát. Brzy jsem ale narazil na další problém, nemohl jsem najít další magory, kteří by byli ochotní a schopní tam vyrazit se mnou a samotnému se mi tam samozřejmě nechtělo. Až se mi konečně jednou ozval Viktor (držitel českého rekordu v počtu odlovených T5 keší) a jeho parťák Tomáš, který taky není žádný ořezávátko. V ten okamžik jsem věděl, že to jsou ti praví a tak slovo dalo slovo a začali jsme plánovat konkrétní detaily expedice. Prvním problémem bylo vhodné načasování. Od Dmitrije jsem totiž věděl, že neobydlenost toho kraje je mimo jiné také o tom, že jsou tu i na ruské poměry nesnesitelná mračna komárů. Bylo proto nutno jet dřív, než se komáři na jaře vylíhnou ale zase dost pozdě na to, aby už nebyl sníh a proto jsme termín stanovili na začátek jara, tedy konec dubna. Pak už to šlo rychle, vyřídili jsme potřebná víza, zakoupili letenky do Moskvy a začali pomalu balit batohy.

Jen na FTF autem? Bah, nuda - já jsem začal stylově v Praze na Smíchovském nádraží, odkud jsem se vlakem přesunul na hlavní nádraží a odsud opět vlakem až do rodného Brna. Úmyslně jsme nechtěli letět z Prahy, protože z Brna je to podstatně levnější a navíc jsou Tomáš s Viktorem brňáci, takže i z tohoto pohledu to bylo výhodnější. Potkali jsme se v Brně na nádraží a bez dalších okolků jsme vyrazili rovnou na letiště. Při našem příjezdu na letiště zrovna přistávalo letadlo z Moskvy, které se tu jen otočí a letí i s námi nazpět. Trošku nás zaskočilo, že letadlo patří stejné letecké společnosti, které nedávno spadlo letadlo plné nejlepších světových hokejistů a kde zahynulo i několik špičkových hráčů české reprezentace. K mému údivu z letadla vystoupil můj kamarád Eldar z Ázerbájdžánu, který se vracel z výletu do Uzbekistánu zpátky na studia do České republiky. Tomu říkám setkání, kdybych to byl plánoval, tak by to nevyšlo, svět je holt malej ….

Moskva - Neya - moje jízdenka na Transsibiřskou magistrálu na trase Moskva - Neya.

Pak už to šlo velmi rychle, po pohodovém letu jsme dorazili do Moskvy na letiště Vnukovo (jedno z pěti mezinárodních letišť ruské metropole), kde jsme si narychlo odlovili místní TB hotel (bohužel již v archivu) a hned jsme pokračovali vlakem do centra. Město jsme prosvištěli metrem rovnou na Jaroslavské nádraží, kde jsme v poklusu chytili vlak po Transsibiřské magistrále do města Neya, což měl být náš výchozí bod. Vlak byl doslova parádní, pěkná a čistá lehátka, všude zásuvky pro nabíjení baterií a také obsluha, která nám za slušnou cenu donesla kafe a čaj až k lehátku. Napřed jsme si pěkně pokecali se stařenkou, která ležela naproti mě a pak taky z jedním chlápkem, který neuvěřitelnou náhodou pocházel přímo z nyní opuštěného městečka Severny. Udělil nám spoustu cenných rad a krom toho nám doporučil, abychom vystoupili už v Nikolo-Poloma, odkud se dál dostaneme lépe. Pak jsme se trochu prospali a ráno tedy vystoupili v Nikolo-Poloma, kde stála přímo na peróně socha Lenina. Kluci jásali, byl to jejich první Lenin. U nádraží byl i obchod, tak jsme nakoupili zásoby, posnídali a nasedli na maršrůtku (takovej malej autobus) a vydali se směrem na Parfeněvo, dál to bohužel nejelo. Už cestou jsme dost znejistěli, protože v lesích ještě ležely haldy sněhu, které zrovna tály a v otevřené krajině všude stála voda, vše bylo podmáčené a řeky rozvodněné. V Parfeněvu jsme zjistili, že dál na sever už opravdu nic nejde a tak jsme nakonec sehnali místního taxikáře Ivana, který nám cestou vyprávěl o tom, že letos tu bylo nejvíc sněhu, co vůbec pamatují a že jsme proto magoři, že jedeme do takové pustiny, kde teď bude ještě buď hromada sněhu, nebo bude vše promáčené, případně střídavě obojí.

Výhled na zaplavenou krajinu u obce Parfeněvo:

Expedice Severny - totálně zaplavená oblast kolem obce Парфеньевo, ještě daleko před opuštěnou vsí Severny.

Nakonec jsme dorazili až do vesnice Ilinskoje, kterou jsme měli od začátku v plánu jako výchozí bod. Mysleli jsme si ale, že je obydlená, na místě se však ukázalo, že není a to evidentně už dlouho. Na mírném návrší stál veliký, nádherný ale bohužel velmi zanedbaný pravoslavný kostel. Kolem kostela pak bylo několik desítek roztroušených a ještě mnohem zanedbanějších dřevěných domů. Naprostá většina z nich vypadala tak, že do nich stačí strčit prstem a obratem spadnou. Vypadalo to celé dosti depresivně. Hned nato jsme se ale pořádně zasmáli, hned vedle kostela byl totiž na dřevěném sloupu telefonní automat. K našemu velkému překvapení byl ale modelní, tlačítkový, s LCD displejem a hlavně byl funkční! Na displeji běhal nápis, že automat je na karty a kartu koupíte na poště. To nás fakt rozesmálo, protože přímo od automatu byl celkem slušný výhled do krajiny a kam až oko dohlédlo, tak byly vidět jen nekonečné lesy. Tak jsme si říkali, kdepak je tu asi nejbližší pošta, kde bychom tak koupili tu kartu.

Krátce jsme si prohlédli kostel i vesnici, schovali nouzovou zásobu pitné vody a vyrazili směrem na Severny. Ze začátku to šlo dobře, cesta byla sice zarostlá a podmáčená, nicméně se po ní dalo celkem rozumně jít. Jakmile jsme ale přišli k lesu, tak bylo hůř, protože místy byly opravdu hromady mokrého, těžkého sněhu, do něhož jsme se občas bořili až nad kolena. Takto jsme se plácali pár kilometrů, až jsme nakonec narazili na potok. Tedy měl to být potok ale díky tajícímu sněhu to byla spíš řeka. Bylo mi hned jasné, že tudy neprojdeme ale než jsem se stačil vzpamatovat, tak se drsoň Viktor (stoje přitom ve sněhu) svlíknul do naha, dal si bágl nad hlavu a prohlásil cosi o tom, že to přebrodíme. Nevěřícně jsem na něj zíral, jak odvážně napochodoval do prudkého proudu. Nicméně i on nakonec uznal, že tudy to nepůjde. Zkoušeli jsme ještě prozkoumat úseky po i proti proudu ale bylo to všude stejné, nebo spíš horší. Pak jsme to ještě zkoušeli obejít širokým obloukem proti proudu ale ani tam jsme neuspěli. Nakonec bylo jasné, že z této strany to prostě nepůjde. Kluci to ještě zkoušeli odjinud a já se zatím vydal sám zpět do Ilinského, najít nějaký pevnější dům, kde by se dalo přenocovat.

V Ilinském jsem si užil doslova hororovou scénu, jak jsem se tak vracel do vesnice, tak se začalo stmívat, všude jen polorozpadlé domy a z lesa se pomalu ale jistě začala plazit mlha. Rozmlácený kostel byl ještě strašidelnější jak ve dne a ticho by se dalo krájet, přiznávám, že jsem se začal trochu bát. Postupně jsem kontroloval dům po domu, kde by se dalo spát ale nebylo to tak snadné, jak se zdálo, protože skoro všechny opravdu hrozily zřícením a v kostele se spát nedalo, protože ten byl zajištěn festovní mříží. Pak jsem ale přeci jen našel srub, který vypadal celkem zachovale. K mému úžasu na něm byla tabulka s nápisem “Zdravotní středisko” a asi tam opravdu kdysi bylo, protože když jsem vešel dovnitř, tak jediné co jsem našel, tak byla gynekologická “koza”. Doslova jsem vyprsknul smíchy a připadal jsem si jako v nějaké Cimrmanovské taškařici. Po chvíli ale dorazil Viktor s Tomem, kteří definitivně potvrdili, že z této strany se do Severného opravdu nedostaneme. Tak jsme se uložili ke spánku a ráno vyrazili zpět do Matvějeva, kam jsme dorazili kolem poledne. Tam jsme potkali sdílného místního chlapíka, který nám potvrdil, že do Severného se teď a odsud prostě nemáme šanci dostat. Jedinou možností je podle něj přístup od jihu, po tělese bývalé úzkokolejky z města Neya. To je ale skoro 50km štreka a tak nám poradil, abychom se obrátili na místní lovce (slovo myslivec v Rusku neznají). Tak jsme se vydali pěšky a stopem zpátky do Nikolo-Poloma a odsud vlakem do Neya.

Tak takhle dlouhé vlaky jezdí na Transsibiřské magistrále:

Transsibiřská magistrála - ukázka vlaku na magistrále ve městě Neya, aneb až takhle dlouhé vlaky tu běžně jezdí.

Do města Neya jsme dorazili už navečer a začali jsme se okamžitě pídit po tom, jak a kudy se nejlépe dostat do Severného. Tady ale naše honba za desetiletým FTF bohužel definitivně skončila. Dozvěděli jsme se totiž, že záplavy pokročily a byl vyhlášen výjimečný stav, takže se teď opravdu do opuštěného Severného nelze nijak dostat. Chvíli jsme z toho byli smutní ale nakonec jsme si řekli, že nemá cenu se tím trápit a že si aspoň pořádně užijeme zbytek volna a aspoň navštívíme nejzajímavější místa v prostoru severně od Moskvy. Tak jsme v Neya přespali na internátě zdejšího učiliště a vyrazili si užívat Rusko. Postupně jsme navštívili Jaroslavl, kde jsme odlovili jedinou místní kešku v okruhu mnoha kilometrů - Volga View, pak jsme se přesunuli do Rostova Velikého, tam jsme kešku naopak založili (SPORE 104 - Rostov Veliký), dále jsme popojeli do Sergieva Posadu, kde jsme se poklonili památce Sergije Radoněžského a odlovili místní letitou virtuálku The Vatican of Russia. Nakonec jsme strávili pár dnů v Moskvě, kde jsme odlovili jediné ruské wherigo Moscow Kremlin a dokonce jsme vyrazili i na FTF hunt, kde nás však o chvíli předběhnul německý geokolega. O tom všem ale třeba zase někdy příště.

Přestože jsme neuspěli, tak byla expedice naprosto skvělá, plná úžasných zážitků, krásných míst i setkání se zajímavými lidmi - a o tom přeci geocaching je, a to i přes poctivé DNF. Třešničku na dortu tomu všemu ale nasadili naprosto skvělí Brněnští kačeři, kteří na nás při příletu čekali na letišti, dokonce i s transparentem a nechyběla ani krásná kačerka, která nás stylově přivítala chlebem a solí. A to vše prosím i přesto, že už věděli, že naše Expedice Severny skončila vlastně neúspěchem. Tímto bych jim chtěl opravdu moc poděkovat, za vskutku luxusní závěr celé akce. Dále bych chtěl také ještě jednou poděkovat Viktorovi a Tomášovi, za skvělou společnost a také za to, že se k této akci vůbec odhodlali - bez nich bych se k tomu asi opravdu nikdy nedokopal.

P.S. - Necelé dva měsíce po nás FTF konečně padlo a dal ho německý kačer krümelmonsters, kterému tímto upřímně gratuluji. Paradoxně ho dal jako drive-in, když jel v podstatě náhodou kolem a zrovna disponoval dostatečně odolným automobilem, kterým dojel až ke kešce. Měl ale také velké štěstí, protože jel po tělese bývalé úzkokolejky, kterou mezitím upravili v relativně sjízdnou cestu. Také ale potvrdil moje obavy, když mi pak psal, že v té době, už tam bylo tolik komárů, že se téměř nedalo ani vystoupit z auta.

Následující fotografie jsou směsicí mých a Tomášových fotografií (děkuji za poskytnutí).