Lužnice pěším vandrem

Když se řekne Lužnice, tak si každý tak nějak automaticky představí vodáka na kánoi, případně mu v paměti vyskočí nějaká ta vodácká písnička, nebo příhoda ze sjíždění této řeky. Není se čemu divit, Lužnice je totiž tradiční českou vodáckou řekou. Když jsem takhle jednou navečer listoval doma v mapách, tak jsem zjistil, že Lužnice by mohla být zajímavá i vandrem a vůbec mi přišla tak nějak trampsky zapomenutá. Navíc pro mě zajímavá, protože do těchto míst jsem vandrem nikdy moc nejezdil. Zapsal jsem si tedy několik variant pěší trasy do svých poznámek s tím, že jednou přijde ten čas. Vhodný okamžik pak přišel asi po roce, kdy přišel kamarád Fenik s tím, že bychom mohli dát zase nějakej ten vandr, ale z osobních důvodů ideálně někde na Táborsku. Hned jsem si vzpomněl na uloženou trasu, slovo dalo slovo a už jsem balil své zánovní toulavé tele ….

Zřícenina hradu Dobronice - výhled na zříceninu Dobronice u Bechyně je od řeky opravdu parádní.

Když jsem se tak balil na tento vandr, tak jsem si v duchu říkal, že je to takto uprostřed léta přímo ideální cíl pořádnýho vejšlapu. Venku vedro jak kráva, takže v údolí řeky by mohlo být přeci jen o poznání líp, nemluvě pak o tom, že na takto frekventované řece, navíc na vrcholu vodácké sezóny, se dala očekávat nejedna občerstvovna v podobě vodácké hospody či aspoň stánku s pivem. Tato úvaha se následně ukázala jako správná, protože když jsme vyráželi, tak bylo vedro přímo příšerný. Na začátku vandru jsme si kvůli focení úspěšně počíhali na slavnou Křižíkovu elektrickou „Elinku“, tedy historický elektrický motorový vůz a už jsme se hrnuli dolů k řece, do stínu a k vodě …. a taky samozřejmě na to pivo ….

Asi úplně první věcí, která mě zaujala poté, co jsme vyrazili z Bechyně podél řeky byla, že je tu místy až překvapivě malý pěší provoz. Uprostřed prázdnin, u takto vyhlášené řeky, navíc mezi dvěma většími městy, jsem čekal spíš nával a širokou cestu. Příjemně překvapen jsem ale nakonec byl pravým opakem – v mnoha úsecích řeky vede jen úzká pěšinka, na které viditelně není žádný extra velký provoz, a taky pěších jsme tu potkali jen málo. No, Lužnice je přeci jen asi spíš pro ty vodáky. Ani na vodě ale nebylo nijak extra narváno – vodáků jsme sice na hladině viděli hafo, rozhodně ale míň, než jsem čekal. V těchto úvahách jsme se zatím pěkně prošli a dorazili k Dobronicím u Bechyně, kde nešlo odolat příjemnému vodáckému kempu s pivem, smažákem a taky přímo parádním výhledem na zdejší hradní zříceninu.

Stádlecký řetězový most - cestou podél Lužnice přecházíme taky přes tento technický skvost.

Od Dobronic je to už jen pár kilometrů příjemné procházky podél vody ke slavnému Stádleckému řetězovému mostu. Na tento technický skvost jsem se opravdu hodně těšil a rozhodně mě nezklamal, spíše naopak. Po jeho kompletní rekonstrukci je to opravdu skvělá podívaná a strávili jsme tu jeho obdivováním a fotografováním opravdu hodnou chvíli. Nicméně pak nás opět přemohla žízeň a další pěkná a poklidná vodácká občerstvovna, kde jsme si navíc zajímavě pokecali s jejím novým majitelem. Bylo tedy už pozdní odpoledne, když jsme se zase vydali na pokračování našeho vandru podél řeky Lužnice.

V poklidném tempu jsme pokračovali podél řeky až pod zříceninu hradu Příběnice, kde je výletní restaurace, kde jsme si chtěli dát ještě závěrečné pivo. Byla tam ale nějaká firemní akce a tak narváno, že jsme šli raději dál. Hned o kousíček dál jsme narazili na parádní vysutou lávku v kolmé skále nad řekou a o další kousek dál na parádní flíček s ohništěm a výhledem nejen na řeku, ale i na zmíněnou skálu s vysutou lávkou. U nezbytných špekáčků a kafe večer utekl jak voda v Lužnici a tak jsme si v klidu rozestlali tak, jak to mám nejraději – tedy jen tak, pod širákem. V noci mě ale vzbudily silné blesky na obzoru a tak jsem dumal, co teď, když nemám nic postaveno. Nakonec jsem si ale řekl, že když jsem ve svém oblíbeném US obalu na spacák jen letos dvakrát zapadl sněhem, tak musí vydržet i nějakou tu bouřku. Asi o hodinu později se přihnala fakt pořádná průtrž mračen, a přestože jsem ležel jen tak, pod širákem na karimatce a na spacáku měl jen ten US obal, tak jsem do rána vydržel v naprostém suchu. Ten obal je fakt ještě mnohem lepší, než jsem si původně myslel ….

Závěrem vandru ještě (propocená) virtuální prohlídka lávky přes Lužnici u Harrachovky:

Lávka u Harrachovky. #theta360 - Spherical Image - RICOH THETA

Ráno už zase pěkně svítilo slunce naplno a tak jsme se rychle nasnídali a vyrazili dál. Už jsme neměli žádnou vodu, objevili jsme sice obratem pěknou studánku, bohužel však úplně bez vody. Následujících pár kilometrů pak bylo docela náročných, protože zase bylo vedro, po tom včerejším slejváku vlhkost jako v tropickém skleníku a voda žádná. Stačilo ujít jen kousek cesty a byl jsem kompletně propocenej tak, jak snad ještě nikdy v životě. Útrapy nám ale vynahradil velmi zajímavý tunel pro pěší, který na turistické značce vybudoval Klub českých turistů ještě někdy před válkou. O kousek dál jsme pak mlsně koukali na chataře, co se na protějším břehu do syta nelejvali a taky jsme potkali dalších pár vodáků. I tento závěrečný úsek cesty byl ale moc hezký, jen pěšinka kolem vody a na našem břehu jsme nepotkali ani jednoho člověka. Prostě pohodička ....

Nakonec jsme se ale přeci jen celkem v klidu doplazili blíže k Táboru, kde jsme narazili na známou hospodu Harrachovka, která už měla kupodivu otevřeno a tak jsme byli spaseni zase několika orosenými kousky.

Nakonec to byl fakt parádní vandr (díky Feniku) a trasa lepší a zajímavější, než jsem si původně myslel.

Tak ahoj zase někdy příště.

Kapsa, T.O. Mňouci + Sa-Jó.

P.S. - Pokud chcete dostávat informace o dalších nových článcích, použijte prosím odkaz zde: Odběr novinek