Solovecké ostrovy jsou při letmém pohledu na mapu zdánlivě pouhým maličkým, bezvýznamným souostrovím uprostřed Bílého moře. Ale pouze zdánlivě - jsou velmi tajemné, zajímavé i krásné, jsou také místem s doslova magickým duchovním nábojem a ukrývají i velmi bohatouou minulost, slavnou z dob rozkvětu kláštera i neobyčejně krutou, z dob komunistického teroru. Dnes jsou oázou klidu, zdrojem poučení i cílem pravoslavných poutníků a patří k tomu nejzajímavějšímu, co můžete v Rusku spatřit.
Solovecké ostrovy tvoří šestice hlavních ostrovů a bezpočet malých ostrůvků a útesů uprostřed Bílého moře, které má skutečně velmi zvláštní barevný odstín a také patří k nejčistším mořím světa. Přestože jsou obklopeny mořem, tak se na ostrovech nachází velké množství křišťálově čistých sladkovodních ledovcových jezer. Jejich počet není přesně jasný, protože jsou přirozeně i uměle propojena ale jedna stará legenda praví, že je jich tolik, jako dnů v roce. Ve skutečnosti je jich však spíše ještě víc. Jsou tak čistá, že se z nich můžete klidně napít. Další zajímavostí je, že přestože některá leží doslova jen pár desítek metrů od moře, tak je jejich hladina o několik metrů výš. Jezera doplňují také rašeliniště a močály se spoustou komárů. Krajina je zde spíše rovinatá, nebo jen mírně zvlněná s jediným opravdu výrazným kopcem, kterým je hora Sekyrnaja s poustevnou a majákem s krásným výhledem do dalekého okolí.
Souostroví patří Ruské federaci a jeho základ tvoří šestice ostrovů, z nichž největším je Velký Solovecký ostrov o rozloze přibližně 245 km². Druhým největším je ostrov Anzer s rozlohou 47 km². Dalšími ostrovy jsou Malá a Velká Muksalma a Malý a Velký Zaječí ostrov, které mají dohromady plochu už jen kolem 20 km². Trvale osídlen je dnes jen největší z ostrovů, kde žije kolem tisícovky obyvatel. Trvalé osídlení se datuje od roku 1429, krátce poté založen klášter. Od roku 1923 koncentrační tábor a od roku 1939 vojenská základna. V roce 1974 vyhlášeno chráněné území a od roku 1992 jsou ostrovy také památkou světového kulturního a historického dědictví UNESCO.
Osídlení ostrovů sahá velmi daleko do lidské historie. Nejstaršími památkami na lidské osídlení jsou Solovecké labyrinty, kruhové útvary z kamenů, které tvoří cestičky labyrintem. Podle skrovných nálezů je jejich stáří odhadováno na zhruba 5000 let a jejich význam nebyl nikdy přesvědčivě vysvětlen, přestože se jejich průzkumem zabývalo spousty věhlasných vědců a historiků, kteří vypracovali řadu teorií. Některé hovoří o dávných obětištích, jiné o modlitebnách a s nejbizarnější teorií přišli komunističtí vědci s vysvětlením, že se jedná o pasti na ryby. Nejčastěji prezentovaná teorie hovoří o tom, že se jedná o místa koncentrující působení nejrůznějších magických sil, jejichž výsledkem je, že člověk, který projde labyrintem do jeho středu a jinou cestou zase ven, je touto cestou duševně očištěn. Doporučuji vyzkoušet, je to opravdu silný zážitek.
Skutečně stálé osídlení se však datuje až k roku 1429, kdy se tu podle pověsti vylodili pravoslavní mniši Savvatij a German, prchající před civilizací a hledající klidná místa pro své modlitby a rozjímání. Těm se na pustých ostrovech zalíbilo a tak se tu usadili a založili klášter. Z původní skromné dřevěné poustevny se v průběhu staletí stal velký a slavný kamenný klášter, koncipovaný současně jako pevnost (jak už bylo ve své době obecným zvykem). Velkou výhodou stavby bylo, že byla postavena nikoli z lomového kamene ale z obřích oblých valounů, od kterých se skvěle odrážely dělové koule. Stavba tak byla prakticky nedobytná a přestože byla několikrát obléhána například Angličany či Švédy pro svoji strategickou polohu uprostřed moře, tak nebyla cizími vojsky nikdy dobyta a to ani přesto, že obléhání někdy trvalo i několik let. Místo patřilo a nyní zase patří k nejsvětějším místům Ruské pravoslavné církve a tak se zde učili její přední představitelé. Mezi jinými také slavný patriarcha Nikon (bez spojitosti se známou značkou fotoaparátů) ;o) , který se proslavil reformou církve, která vedla k jejímu rozdělení na starověrce a novověrce. Reformátoři však byli trnem v oku cara Ivana Hrozného, který nařídil dobytí kláštera a nastolení pořádku. Obléhání trvalo sedm let a skončilo obsazením kláštera, kterého bylo ale dosaženo zradou několika mnichů, kteří dobyvatelům otevřeli brány a skončilo (jak to již v Ruské historii bývá zvykem) krvavou lázní a vyvražděním většiny odbojných mnichů.
Svěcení vod Svatého jezera - Každou neděli probíhá u kláštera na Velkém Soloveckém ostrově několikahodinový obřad svěcení vod Svatého jezera. Je to opravdu velkolepá a působivá podívaná ....
Klášter však dále velmi dobře prosperoval, ozazenstvo několika tisíc mnichů vynikalo pracovitostí a na svou dobu velmi moderním uvažováním a hospodařením. Byly vykopány odvodňovací kanály vysušující mokřiny, těžila se rašelina na topení a většina jezer byla propojena kanály, jimiž se bylo možné plavit po celém hlavním ostrově. V zimě pak kanály zamrzly a sloužily jako kvalitní cesty pro sáně tažené koňmi. To však zdaleka nebylo vše. Nejlepší pastviny se nacházely na ostrově Velká Muksalma a dobytek se tak na pastvu musel převážet pomocí lodí. Mniši se proto rozhodli postavit pevnou hráz, Dambu, spojující Velkou Muksalmu s Velkým Soloveckým ostrovem. Tuto grandiozní stavbu realizovali během jediného, zde velmi krátce trvajícícho léta a stojí dodnes. Má propusti, které propouští vodu aby nenarušila stavbu při přílivu a odlivu a dodnes by po ní klidně projel i velký nákladní automobil. Stavba je dokonce dobře patrná i na satelitních snímcích. Dalším zajímavým počinem bylo využití rozdílu výšky hladiny mezi mořem a Svatým jezerem, které je přímo u hradeb kláštera. Krátce po roce 1900 tu byla vybudována hydroelektrárna, což byla ve své době a v těchto končinách věc naprosto nevídaná.
Klášter také sloužil jako velmi významné poutní místo. Ottův slovník naučný z roku 1908 uvádí, že přes odlehlost, obtížnou dostupnost a krutou a dlouhou zimu místo ročně navštíví na 12.000 poutníků. Dále vzkvétá rybolov, chov dobytka a zemědělství obecně ale také například výroba překrásných ikon. Období rozkvětu ukončil až komunistický převrat. Existence slavného, váženého a mocného kláštera byla pro komunistické pohlaváry nemyslitelná a tak na ostrovy brzy vtrhli sovětští komisaři, klášter vypálili a většinu mnichů vyvraždili. V roce 1923 zde byl vyhlášen vzorový, mimořádně přísný a tvrdý „Severní tábor zvláštního určení“, který se stal předlohou pro mnoho dalších podobných táborů po celém Rusku, známých jako Gulagy. Ten Solovecký však díky své severní poloze a tvrdým podmínkám patřil k nejstrašnějším. Původně sloužil Gulag jako vzorový tábor a komunistická propaganda o něm dokonce natočila film (který se dodnes dochoval), ukazující příkladné podmínky a organizaci tábora. Postupem času se však situace výrazně zhoršila a z tábora se stalo místo neuvěřitelných ukrutností, které si v ničem nezadaly s nacistickými lágry, které vznikly až o mnoho let později. Vězni byli krutě mučeni, hromadně vražděni a hlavně využíváni k otrockým pracem, především na stavbě Bělomořsko Baltského kanálu, kde pracovalo na 160.000 vězňů. Heslem tábora se stal výrok funkcionáře Naftalije Antonoviče Frenkela : „Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících - pak ho už nepotřebujeme“. Nikdy se však už nedozvíme, kolik nevinných lidí zde přišlo o život, protože komunističtí vrahové si na rozdíl od svých nacistických následovníků nevedli prakticky žádné přesnější záznamy. Činnost tábora pak byla ukončena již v roce 1939, kdy zde bylo zřízeno námořní vojenské učiliště, kde se vyučovaly a trénovaly především útočné vyloďovací operace. Na copak v té době asi potřebovala „mírumilovná“ Rudá armáda ryze útočná vyloďovací komanda?
Po válce ostrovy dále fungovaly jako vojenská základna a patřily mezi zakázaná území. Přesto byly ostrovy kupodivu v roce 1974 vyhlášeny jako chráněné území. Po pádu komunistů se začal režim vstupu na ostrovy uvolňovat a byla pomalu ale stále jen částečně obnovena funkce kláštera. V roce 1992 pak byly ostrovy zapsány na Seznam světového kulturního a historického dědictví UNESCO. Jakožto na nejsvětější místo, je však stále omezený vstup na ostrov Anzer, kam se lze i dnes dostat spíše pouze výjímečně a to jen s klášterní lodí. Anzer je také hůře přístupný a nemá přístav, proto je potřeba loď zakotvit dále od pobřeží a poslední úsek doveslovat na klasické veslici. Na celém Anzeru je také zakázáno kouření a alkohol. Na ostrově se nacházejí dva menší ale velmi hezké kláštery, které momentálně procházejí opravami. Především klášter Svaté trojice je bohužel stále ve velmi špatném stavu. Na jednom z míst hromadných hrobů zde také roste slavná „Solovecká bříza“, která zde vyrostla do přesného tvaru kříže a je považována za posvátnou. Najdete zde ale také Svaté jezero a pramen zázračné a také neobyčejně lahodné Svaté vody.
Solovecký klášter
Hlavní vstupní branou na ostrovy je však Velký Solovecký ostrov, kam se dostanete víceméně pravidelnou lodní dopravou z přístavu Kem, případě letecky z Archangelska, výjímečně i z Moskvy. Osobně však doporučuji spíše lodní dopravu, protože několikahodinová plavba je příjemným zážitkem. Navíc, když budete mít štěstí, můžete v moři zahlédnout i tuleně a hlavně běluhy. Po příjezdu na ostrov je zvykem se ihned vykoupat ve Svatém jezeře, aby ze sebe poutník smyl hříchy přivezené s sebou z pevniny a neznesvětil tak posvátnou půdu ostrova. Na několika místech zde pak lze tábořit, případně sehnat i ubytování v soukromí nebo v penzionu. Samozřejmě si nenechte ujít návštěvu kláštera, který je volně otevřen a může se zde (mimo bohoslužeb) i fotografovat. Mějte však na paměti, že vstupujete do mimořádně významného objektu a je proto nutné dodržovat jistá pravidla a to především s ohledem na dostatečně důstojné oblečení. Muži by měli mít dlouhé kalhoty i rukávy a ženy dlouhou sukni (nikoli kalhoty), také dlouhé rukávy a šátek na hlavě. V bezprostřední blízkosti kláštera toho už však mnoho nenaleznete, obyvatel je tu málo a navíc případná nová výstavba čehokoli je zde téměř nemožná, protože prakticky kdekoli tu kopnete do země, tak narazíte na ostatky obětí komunistického lágru, které jsou rozesety po celých ostrovech. Je však možné si zde půjčit horské kolo, které je ideálním dopravním prostředkem po rovinatém ostrově. Bez problémů však také dojdete všude pěšky, ostrov není nijak velký.
Rozhodně doporučuji navštívit ostrov Velká Muksalma, kam se dostanete po již zmíněné hrázi, která také stojí za vidění. Pěšky je to pohodová procházka na jeden den rovinatou krajinou se spoustou jezer. Na ostrově najdete modlitebnu a menší klášter, nebo spíše poustevnu. Jsou zde také patrné trosky staveb Gulagu. Dalším zajímavým místem je hora Sekyrnaja, kam je to o něco dál ale i tam se to dá pěšky v pohodě zvládnout za jeden den tam i zpět. Z vrcholku je pěkný výhled po okolí, je zde pramen chutné vody a zajímavá stavba, která v sobě snoubí poustevnu, kapli i maják. Na odvrácené straně hory jsou pak slavné Solovecké schody o kterých psal i Vladimír Vysockij a které sloužily v době Gulagu jako popraviště. Komunističtí vrahové si zde totiž celá léta krátili dlouhou chvíli tím, že přivazovali vězně k těžkým kládám nebo kamenům a shazovali je dolů. Pohled na, na první pohled nenápadné dřevěné schodiště, je tak pro řadu Rusů stejně silným zážitkem, jako pro nás pohled do pecí v Osvětimi. Na severu ostrova pak můžete navštívit maličkou rybářskou osadu Rebalda, kde se suší ryby a také mořské chaluhy. Moře je zde totiž mimořádně čisté a z místních chaluh se vyrábí mimo jiné i speciální kosmetika, kterou si můžete zakoupit v muzeu u kláštera.
Chrámový komplex v Soloveckém klášteře
Budete-li mít dostatek času, zkuste se také v přístavu zeptat na možnost návštěvy Velkého Zaječího ostrova, kam je nutno dojet lodí. Je to malý ostrov, který je na první pohled jen hromadou kamení, kde neroste ani jediný strom. Najdete tu však nejvěší ze Soloveckých labyrintů, které jsou skutečně magické a rozhodně stojí za návštěvu. Najdete tu ale také malý a krásný, typicky Ruský, dřevěný kostelík - Cerkov Andreja Pervozvannogo. Váže se k němu také velmi zajímavá historie. Prý právě tady formoval car Petr První Veliký své námořní loďstvo a chtěl zde také posvětit nový prapor flotily. Nebylo však kde a tak tu byl na rychlo postaven tento kostelík (přivezený k tomuto účelu rozložený z pevniny) a ve spěchu prý na jeho stavbě přiložil ruku k dílu i sám car. Přiznám se, že nevím, co je na této pověsti pravdy ale faktem je, že kostelík je opravdu krásný. Navíc jeho poloha na malém ostrůvku, kde kromě něj vlastně skoro nic není, je velmi působivá a stavba je také velmi fotogenická.
Je také výhodné naplánovat si cestu tak, aby jste tu strávili neděli, kdy se tu pravidelně koná obřad svěcení vod Svatého jezera. Dlouhý ceremoniál vrcholí průvodem kolem kláštera k jezeru. Igumen pak svěcenou vodou také žehná poutníkům. Jistě zde uděláte nejeden zajímavý reportážní snímek nebo působivý portrét některého z účastníků průvodu. No a pokud vás průvod znaví, můžete se odreagovat na lodičce. Jezera na ostrově jsou propojena kanály a nedaleko kláštera si můžete půjčit veslici a projet se po jezerech a spojovacích kanálech. Jen si dejte pozor, aby jste nezabloudili, jezer a kanálů je mnoho a některé partie vypadají podobně.
A až se budete vracet z ostrovů lodí zpět do přístavu Kem, povšimněte se také při vjezdu do přístavu dalšího malého dřevěného kostelíku. Ten zde byl nedávno postaven původně jen jako kulisa skvělého válečného dramatu Ostrov, s mimořádně silným příběhem, režiséra Pavla Lungina z roku 2006. Poté co filmaři místo opustili, tak se zde usadil poustevník a kostelík přeci jen začal plnit i duchovní funkci. Ke kostelíku se dá z přístavu snadno dojít po náspu bývalé železniční vlečky přivážející do přístavu vězně Gulagu a je od něj pěkný výhled na moře. Za dobré viditelnosti dohlédnete až zpět na Solovky (zkrácené a v Rusku velmi často používané pojmenování Soloveckých ostrovů) a můžete jim odsud ještě zamávat na rozloučenou.
Budete-li mít nějaké dotazy, nechte mi vzkaz dole pod článkem.
Michal Kupsa
P.S. - Pokud chcete dostávat informace o dalších nových článcích, použijte prosím odkaz zde: Odběr novinek
