Prosincový vandr do Mlžných hor

S blížícím se koncem roku pocítila řada trampů silnou touhu se naposledy vandrem rozloučit s Mlžnými horami, nebo chcete-li přesněji, tak s vojenskými Brdy, jejichž status se od 1. 1. 2016 mění na CHKO. Není se čemu divit, už řadu týdnů, či spíše měsíců se v trampských kruzích vedou vášnivé debaty na téma, co tato změna přinese. Přiznám se, že mě osobně tyto debaty nechávají celkem v klidu a nějak necítím příliš velkou potřebu se do nich zapojovat. Když se však na samotný závěr roku dala dohromady zajímavá sestava osvědčených kamarádů s plánem na poslední vandr roku 2015 a současně jako rozlučka s vojenskými Brdy, tak jsem nakonec neodolal a přidal se taky.

Na vrcholku - společné foto s kamarády na památku rozlučkového zimního vandru (i když to zimně moc nevypadá).

Tři dny před koncem roku 2015 jsme se po rychlé domluvě sešli už ráno na okraji Brdských lesů v celkové sestavě šesti kamarádů + jeden pes. Vyrazili jsme pohodovým tempem přes údolíčka několika potoků a pomalu jsme nabírali výšku k nejvyššímu bodu Mlžných hor, tedy k Toku. Chvíli po cestě, chvíli jen tak lesem, cestou necestou, prostě vandrácká pohodička jak má být. Jen to počasí nám moc nepřálo – předpověď na tento den sice slibovala slunné odpoledne a mrazivou noc, ale nakonec se nepotvrdilo ani jedno z toho. Nám to ale nijak nevadilo, počasí tak aspoň pěkně dokreslovalo tajemnou atmosféru Mlžných hor, i když nakonec vlastně ani ta mlha pořádně nebyla.

Po asi 10 kilometrech pohodového vandru jsme nakonec dorazili na samotný vrchol Toku, kde jsme zrovna potkali procházející turisty, kterým jsme poradili další cestu, a oni nás na oplátku vyfotili na společnou fotku na památku (děkujeme a pozdravujeme). Samozřejmě jsme se zašli kouknout i na "turistický", nebo jak někdo říká "falešný" vrchol Toku s nivelačním kamenem z roku 1927. Tady jsme se pro změnu potkali s kamarádem Pytlákem, který se ve své skotské sukni také vyrazil projít po Brdech (taktéž posílám pozdrav). Člověk by až nevěřil, kolik lidí tady během chvilky potká – a to nemluvím o dalších kamarádech, se kterými jsme se tady minuli jen o pár hodin.

Měl jsem s sebou na vandru poprvé novou verzi sférického foťáku a tak ještě jedno, méně tradiční společné foto:

Vandr Brdskou nejvyšší horu Tok. - Spherical Image - RICOH THETA

Už jsme se pomalu sbírali k odchodu z vrcholu, když na chvíli přeci jen vykouklo sluníčko, ale opravdu jen lehce a přes vrstvu mraků a mlhy. Díky tomu se ale vytvořilo zajímavé světlo, které nás doprovázelo při sestupu. Dalších pár kilometrů jsme bloumali lesem, až jsme se nakonec na noc upíchli na jednom kempíku. Zapálili jsme vánoční svíčky, vytahali z batohů vánoční cukroví a dokonce uvařili i Fenikův punčový čaj. Prostě vandrácká vánoční pohodička jak má být. S postupem večera se dostavila i ta mlha, která ale byla skoro na hranici mrholení a tak jsme ještě před půlnocí zalezli do spacáků – přeci jen ty zimní večery jsou fakt hodně dlouhé.

V noci sice lehce mrholilo, ale teplota se i přes avizované mrazy udržela těsně nad nulou a tak se opravdu krásně spalo. Proto jsme vstávali až celkem pozdě, ale nebylo kam spěchat. V klidu jsme uklidili ohniště, natahali dřevo pro kamarády, co přijdou po nás a pomalu se vydali na další toulky nekonečnými lesy, podél krásných Brdských potůčků. Když jsme k polednímu vycházeli z lesa, tak se nám ani nechtělo loučit a hned bychom si ten vandr i protáhli. Sice bylo pouhý den před Silvestrem, ale někteří z nás ještě museli do práce a tak nebylo kam uhnout a museli jsme se rozloučit. Tímto ještě jednou děkuji za příjemnou společnost a zdravím všechny zúčastněné kamarády.

Ahoj a těším se na viděnou zase někdy někde jinde.

Kapsa, T.O. Mňouci & Sa-Jó.

P.S. - Pokud chcete dostávat informace o dalších nových článcích, použijte prosím odkaz zde: Odběr novinek