Moderátor a muzikant Milan Schmidt

Tak jsem se rozhodl, že začnu na svém webu dělat také rozhovory se zajímavými lidmi. Nechci se pouštět do politiky nebo jiných zvrhlostí, spíš mi jde o „obyčejné“ lidi (v dobrém slova smyslu), kteří ale něco zajímavého dělají, mají netradiční povolání, něco dokázali nebo prostě něco v tomto smyslu. Čas od času chodím do redakce Countryrádia, se kterým už několik let spolupracuji a tak jsem si říkal, že by bylo zajímavé vyměnit si role a popovídat si s některým z moderátorů rádia a nahlédnout tak „pod pokličku“ toho, jak takové rádio vlastně funguje a co to obnáší. Pro svůj první rozhovor jsem si vybral muzikanta a kamaráda Milana Schmidta, který je dlouholetým a oblíbeným moderátorem tohoto rádia. Kromě své práce v rádiu je zajímavý i tím, že se muzice nejen věnuje v rádiu ale je i sám aktivním hudebníkem. Takže jdeme na to!

Milan a Veronika - Téměř legendární moderátorská dvojice Countryrádia.

Ahoj Milane, řekni nám prosím úvodem něco o sobě, kolik je ti let, kde bydlíš a jak vlastně žiješ?

Ahoj Michale, pomalu mi táhne na padesátku, ale ještě pořád jsem „cátník“. Letos osmačtyřicátník. Bydlím v malé vesničce nedaleko Karlštejna a žiji jako většina lidí této země. Hodně pracuji a málo vydělávám. Pracuji v rádiu a ještě hraji po klubech a barech se svými kapelami. Ve volném čase se věnuji svým dětem a pejskovi.

Jak ses k práci moderátora vlastně dostal, jak dlouho to děláš a jaká je vlastně tvá dosavadní moderátorská kariéra?

K téhle krásné práci jsem se dostal díky muzice. Jednou dostala kapela ve které jsem tehdy hrál pozvání do rádia na rozhovor. Po rozhovoru za mnou přišel ředitel rádia, že se mu líbí můj hlas a jestli bych to nechtěl zkusit na mikrofonu. Slovo dalo slovo a za měsíc už jsem vysílal .... To bylo v roce 1993. Od té doby jsem pracoval v celé řadě soukromých rádií a samozřejmě jsem si také zkusil státní Český rozhlas. Vždy jako moderátor, ale pracoval jsem i v televizi jako sportovní redaktor.

Tak to už je opravdu velmi slušná kariéra a takédocela dlouhá doba, baví tě to vůbec ještě pořád? Případně co tě na tom nejvíc baví?

Já jsem v životě už dělal řadu zaměstnání. Opravoval nákladní auta. Topil v kotelně na pevná paliva i v plynové kotelně. Pracoval jsem v kanceláři, dělal jsem projektanta, vedoucího obchodu se sportovním náčiním, řidiče v masně, redaktora, moderátora a opravdu vždy mě moje práce bavila. Samozřejmě, že někdy přijdou chvíle, kdy by s tím člověk seknul. Ve všech těch pracích kterými jsem prošel se mi to stalo, ale když se zamyslím – nedokázal bych říci kde to bylo nejlepší nebo nejhorší. Vždy jsem potkával syčáky i hodné lidi a to platí do teď. Na moderování mám rád to zvláštní napětí u mikrofonu a taky to, že je ta práce protkána setkáváním se zajímavými lidmi. Hosté v rádiu jsou vždy velmi zajímaví lidé a hezké na mé práci je i to, že dělám radost jiným. Zní to jako fráze, ale člověka fakt těší, když mu mnohdy se slzou na oku a rozechvělým hlasem někdo říká, že jsem jeho životní společník, bez kterého si neumí představit den. Může být něco víc?

Práce moderátora je tedy opravdu zajímavá a spousta lidí se mě už vyptávala, že když tedy do toho rádia občas chodím, tak jak to tam vůbec funguje. Ono je celkem jasné, že to není jen o tom, přijít do práce, zapnout mikrofon a něco povídat do éteru. Asi to taky vyžaduje i nějakou přípravu, o které ale běžný posluchač vlastně ani neví. Jaký je tedy vůbec tvůj běžný pracovní den?

Samozřejmě jako každá práce, obsahuje i ta má své povinnosti. V každém rádiu je to trochu jinak a vedení rádia má jiné požadavky. Někde záleží na akčnosti, někde na maximálně seriozním vystupování, někde na domácké a přátelské atmosféře. Proto jsem nejdéle v Country rádiu a dá-li Bůh a vedení rádia- zůstanu tady. Atmosféra klidu, kamarádství a lehkého humoru, která je v Country rádiu je mi blízká a příjemná a naplňuje mě štěstím. Abych ale odpověděl přesně na co ses ptal- příprava je nutná. Záleží na tom co zrovna v rádiu „běží“ a podle toho je příprava náročná. Některé pořady vyžadují pečlivou přípravu a je to leckdy trochu stres. Jiné pořady jsou zase tak přirozené, že by to člověk neudělal jinak třeba bez přípravy. Jde ale také o rozmluvení, naladění se do dobré nálady bez ohledu na soukromí. Vysílal jsem například nedávno po úmrtí mého blízkého kamaráda a bylo to hodně vyčerpávající. Posluchači by neměli nic poznat. Samozřejmě, že Ti nejstálejší poznali, že se něco děje, ale obecně by to mělo projít bez povšimnutí okolí. To je podle mě na té práci nejtěžší. Slyším stejné zprávy jako ostatní, jezdím po stejných cestách jako ostatní, dotýkají se mě stejné věci jako ostatních, ale během minuty se musím naladit na příjemnou a milou polohu i když bych ještě před 5 minutami zabíjel. Samozřejmě k téhle práci patří také schopnost komunikovat. I to vyžaduje praxi a nebo alespoň dobrou přípravu. Ne vždy volají příjemní posluchači a ne vždy volají slušní lidé. Po takovém hovoru, kdy mám tlak 200 /150 je někdy těžké zachovat klid a odvádět svou práci bez emocí. V soukromém rádiu navíc je moderátor zároveň i zvukař a svoje vysílání odbavuje na mixážním pultu. Je tedy potřebné seznámit se s technikou a naučit se jí ovládat. Potom to synchronizovat s vysíláním. Náročnost spočívá v tom, že jednou hlavou řídíte ruce na „mixáku“ a také ústa na mikrofonu. K tomu sledování času na vstup, úroveň hlasitostí, a další náležitosti, které je třeba vykonávat současně. Samozřejmě, že valnou část úkonů zvládne člověk praxí a časem. Některé věci se ale naučit nedají- ty musí člověk tzv. „cítit“. Jinak posluchač pozná, že něco neklape …. Každá práce má něco. ;o)

Samotné vysílání pak jede natvrdo, naživo a tak mě už mnohokrát napadlo, jestli máš v redakci taky třeba něco jako „záchrannou brzdu“? Kdyby se ti třeba udělalo nevolno a opravdu jsi musel odejít, případně co děláš, když třeba kolega moderátor, který tě má vystřídat z nějakého důvodu prostě nedorazí, jak se řeší takové situace a pozná to posluchač vůbec?

Tak samozřejmě v rádiu nejsem sám. Je to normální továrna plná lidí. Recepční, technici, zvukoví mistři, obchodníci, manažeři, ředitelé, dramaturgové, účetní, zprávaři, redaktoři, IT technici, řidiči, správce domu, hostesky, jednatelé, sekretářky, hudební dramaturgové a tak dále …. a to téměř všechno x5, protože v areálu je pět rádií. Nejsem tu sám a pokud se mi udělá nevolno- jistě mi někdo pomůže. Trochu problém je ve vysílání, protože moderátor je tu vždy jen ten, kdo má službu, ale mohou zaskočit zprávaři a taxík rychle doveze kolegu, který přebere vysílání. Naštěstí se to ale neděje často a lehčí nevolnost, kterou vyřeší toaleta se dá řešit delší písní. Třeba „Telegraf Road“ má myslím víc než 10 minut. ;o)
To, že nepřijde kolega včas na střídání je běžné. Jsme všichni jen lidé co zaspávají, dojíždí a jsou odkázáni na dopravní obslužnost. V rádiu platí pro moderátora pravidlo: „neodejdeš, dokud tě nevystřídá kolega“. Jednou jsem takhle byl v rádiu asi 30 hodin. Vysílal jsem denní a střídal mě kluk co dělal večer a pak hned ráno. Ten se poranil a tak jsem to vzal za něho. Potom jsem si odpracoval svou další směnu a jel jsem domů. Naštěstí od 23:00 do 05:00 vysílal automat a tak jsem se vyspal a nebyl žádný problém .… ;o)

Tak to je docela zajímavé, ale určitě se taky stane, že se něco nepovede. Nemáš třeba z tohoto pohledu nějakou zajímavou nebo vtipnou historku?

Problém je, že moderátorovi se to zdá málokdy vtipné. Ať je to jakkoliv veselé znamená to chybu a to je vždy problém. Posluchači, tedy někteří, chybování většinou neodpouští. Samozřejmě, většina posluchačů se usměje a řekne si,že to se nám moc nepovedlo, ale že jsme jenom lidé a tak děláme chyby. Je ale spousta posluchačů, kteří jsou jakoby čekající na chybu moderátora a tu si vychutnávají prostřednictvím mnohdy vulgárních a nepříjemných mailů. To je pak opravdu nepříjemné. Člověka to na chvíli rozesmutní a na vysílání je to pak znát. Naštěstí s přibývajícími roky se stáváme stále otrlejšími a tak to už dokáži přejít bez povšimnutí a je mi těch zlých lidí spíše líto.

Milan Schmidt na Countryfontáně

A co třeba přeřeknutí se ve vysílání, ono přeci jen není úplná legrace vysílat pořád naživo, povedlo se tobě nebo kolegům nějaké vtipné přeřeknutí?

Přeřeků je spousta. Přeřeků a nebo dvojsmyslů má každý moderátor za sebou mraky. Jednou se mi povedlo říci místo „ustávání srážek“ v počasí, že čekáme „usrávání stážek“ a bylo po zprávách. Dvojsmyslné věty taky někdy pobaví a nebo potrápí. Jednou se mě kolegyně Veronika ptala jestli jsem byl v zoologické zahradě potěšit gorilí samičku, kterou odmítl partner k páření a ona je z toho smutná. Já odpověděl, že ne, že jsem si byl jen pohladit kozičky. Byla to pravda. Moje malá dcera krmila malá kůzlátka a já odpočíval v Zoo. V kontextu s otázkou to ale způsobilo dlouhou diskusi. ;o)V poslední době „zabodoval“ kolega Zdeněk Sekanina, který se přeřekl ve zprávách a uvedl, že svátek má Honimír místo Horymír. Těžko se té přezdívky někdy zbaví .... ;o)

Taky jsem zaslechl, že máš prý i své fanynky, nebo dokonce fanklub, co je na tom pravdy?

Neřekl bych fanynky- i když samozřejmě v klubu jsou i ženy, ale poměr s muži je vyrovnán. Ale ano, existuje fanklub Milana Schmidta- (http://www.fanclubmilanaschmidta.estranky.cz/). Já jsem v tom ale nevinně. Ten klub založila manželská dvojice na vystoupení Zelenáčů, kde jsem byl jako host kapely. Časem jsem se s nimi spřátelil a oni to „rozjeli“ poměrně ve velkém. Nevím jestli je normální že moderátor mého formátu má fanklub, ale je to příjemné. Lidé, kteří se k fanklubu hlásí jsou milí a přátelští. Chodí většinou na vystoupení kapel ve kterých hraji a udělají moc příjemnou kulisu. Navíc ten klub žije svým vlastním životem. Šéf klubu Ríša je velmi tvůrčí chlapík a se svou ženou Maruškou pro fanklubáky připravuje řadu setkání, chodí společně na různé koncerty, oslavují narozeniny klubistů a já ani nevím co všechno. Když mě pozvou mezi sebe tak vždy rád jdu- pokud čas dovolí. Je mezi nimi fajn.

Jinak jsem si taky všimnul, že když moderuješ, tak hovoříš o muzice opravdu hodně zasvěceně. Máš i nějaké hudební vzdělání, nebo jsi spíš samouk?

Netroufám si říci, že mé poznámky k muzice jsou zasvěcené. Muziku miluji a je pravda, že už se jí řadu let věnuji. Ve své první kapele jsem začal hrát v roce 1978. Ale hudební vzdělání mám mizerné. Chodil jsem pár let do LŠU a vystřídal řadu soukromých učitelů. Jenže muziku kterou hraji dělali většinou muzikanti bez „okovů vzdělání“. Je to muzika více o pocitu a srdíčku než o notových linkách a předznamenáních ....
Jsem tedy muzikant diletant a jsem za to rád. Nechci se předhánět s ostatními. Chci bavit sebe a lidi ....

Takže jsi vlastně sám muzikant! No to je super, ideální spojení profesí. Ve které kapele vlastně hraješ a jaké je tvá dosavadní hudební kariéra?

Hraji momentálně ve dvou kapelách. Takovou domovskou kapelou, kterou jsem spoluzakládal společně s kytaristou se kterým hraji už více než 15 let, je kapela ST. JOHNNY (www.stjohnny.cz). Je to moje radost a významná část života. Tahle muzika mi pomáhá zapomenout kde a v jakém politickém marastu musím žít, vymazává starosti, nemoci a nezdary. Hrajeme Blues a Jumpblues. Mám moc rád ale i Country. Divné ne? Atak hraju i s country kapelou EDA WILD jr. A Band. (www.edawildjr.wz.cz). To je tedy současnost. Ale jak už jsem řekl - hrajiprakticky nepřetržitě od roku 1978 a prošel jsem řadu kapel a hudebních stylů. Hrál jsem Art Rock, Hard Rock, Heavy Metal, Black Metal, Country, Folk i Blues. Hrál jsem například s kapelami Primátor Dittrich, Keramik, Krabat, Skarab, T – Band, El Paso, Hana Horecká a Band, John Slim Bluse Band, Brent Moyer & Band, Country Roll, a nyní tedy s EWB a ST. JOHNNY. Hrál jsem v kapelách s celou řadou vynikajících muzikantů: Milan Princ, Roman Dragoun, Medard Konopík, John Slim (NED), Brent Moyer (USA), Charlie Slavík a další třeba méně známí, ale také vynikající. Mám štěstí na dobré party. Navíc se skupinou ST. JOHNNY jsem měl štěstí si zahrát s obrovskými hvězdami, kterým jsme dělali například předkapelu, nebo jsme si s nimi „zajamovali“. Byli to: Ivan Král, Laco Deczi, Paul Lamb, Lurie Bell, Charlie Musselwhite, Ana Popovič, Sharon Lewis, Johnny Mars a další. Je to pro mě štěstí, nádhera, splnění snů a naplnění jednoho z mých smyslů života .... Jsem z toho šťastný.

A jakou muziku sám preferuješ, když si chceš jen tak něco sám poslechnout?

Míšo, já poslouchám všechno co vstřebám. Těžko vstřebávám Techno, House a stupidní dechovku s politickým podtextem (teď už naštěstí není moc slyšet). Dobrou dechovku si poslechnu rád. Jinak si asi v každé muzice najdu něco. Nemám rád muzikály, ale hudbu z nich si poslechnu rád. Hodně odpočívám při poslechu Jazzu. Jakékoliv Blues mě činí šťastným. Kytaroví mistři jako Tommy Emanuel mě fascinují. Silné ženské hlasy mě vždy máčknou do křesla …. Je toho hodně. Miluji hudbu jako takovou ….

A co takhle tramping, jezdíš na vandry, oslovuje tě i trampská muzika?

Trampskou muziku mám rád. Můj kamarád a otec mého „spoluhráče“, Eda Wild je kouzelný člověk a v jeho podání je trampská muzika jako lék. Nebo u nás v hospodě když bafnou kytary chlapi z Fort Adamsonu, tak se „tetelím štěstím“ a pivečko má ještě lepší chuť. Jako svobodný kluk jsem jezdil občas i na vandry. Nejsem ale dobrý tramp. Neumím sbalit „usárnu“ a i když jsem měl „tele“, radši jsem nosil „krosnu“ a neznám takové ty trampské zákony. Já jsem od mala hrál s kapelami a tak jsem hodně víkendů a prázdnin trávil ve zkušebnách, studiích a hospodách. A tím je to dáno .... Jako úplně malý kluk jsem ale jezdil na „jihu“ na osadu „Rančák“. Táta tam má chatu a tak jsem tam s ním rád sedával u ohně a broukal písničky. I když táta tíhne spíše k country než k trampírně, nechyběly nikdy písničky Evy Olmerové .... ani ty trampské, ani ty jazzovější .…

Milane, moc díky za zajímavý a poučný rozhovor.

Děkuji moc Michale a přeji hezké dny ....

Na závěr si pustíme jednou písničku tvojí kapely :