Jarní Novohradské hory

Novohradské hory mám opravdu hodně rád, jezdím tam už někdy od roku 1990, takže dobrých třicet let a taky jsem tam toho za ty roky opravdu hodně zažil. V posledních letech se tam ale bohužel dostanu už jen málokdy a tak když se naskytne nějaká vhodná příležitost, tak si ji rozhodně nemohu nechat ujít. Stejně tak tomu bylo i tentokrát, kdy se ozval kamarád Skautík s pozváním na jarní vandr. Přiznám se dobrovolně, že napřed se mi zrovna moc nechtělo, protože předpověď počasí byla doslova bídná a vypadalo to, že celý víkend bude pršet, ale nakonec jsem si řekl, že jsou to Novohradky a tak prostě musím a s počasím to holt nějak dopadne. Jak už to tak v takových případech bývá, nakonec se ukázalo, že jsem dobře udělal.

Jarní Novohradské hory - Vánek se Skautíkem a psem Bobešem vyhlíží další úsek našeho putování.

Pořád nám tady na vsi předělávají jízdní řády, ale tentokrát se ukázalo, že k dobrému, protože spojení bylo o něco lepší, než dříve. Autobusem do Benešova a zde pěkně navazoval vlak směrem na jih s příjemným přestupem ve Veselí nad Lužnicí, kde jsem si aspoň stihl koupit kafe a v klidu vypít bez roušky v ústraní na konci perónu. Po poledni jsem už byl v Suchdole nad Lužnicí, kde už na mě čekali kamarádi Skautík s Vánkem a zbytek jsme už dojeli jejich autem, protože zase tak dobré to s tím spojením až do Novohradek není. Plechového bizona jsme odložili na parkovišti v Pohoří na Šumavě, kde jsme si ještě akorát tak stihli prohlédnout současný stav, kdy se roky opuštěná vesnice sice velmi pomalu, ale zato jistě zase zalidňuje.¨

Ještě jsme ani pomalu nevyšli z Pohoří do lesů a na silnici jsme našli vyhřívající se zmiji. To by nebylo nic až tak divného, ale jednalo se o černou variantu, která se zase až tak často nevidí a tak jsem si ji musel vyfotit. Pak už jsme ale definitivně vypadli z vesnice a zamířili si to přes pláně do lesů. Cestou jsme sice ještě potkali pár zbloudilých turistů, ale čím dál jsme byli, tím větší byl klid. Těšili jsme se, jak si večer v klidu posedíme a pokecáme, ale příroda mínila jinak - ještě ani nebyla úplně tma, pomalu začalo pršet a s úplnou tmou už doslova lilo. Tak jsme si každej zalezli kam to šlo a aspoň jsme se do rána pořádně vyspali.

Další vandry do Novohradských hor:Zimní vandr do Novohradských hor
Pohodový vandr do Novohradských hor

Ráno už bylo hezky, dokonce svítilo sluníčko a tak jsme v klidu usušili věci. Mě nateklo do boty, Skautíkovi do přístřešku a Vánkovi trochu do všeho. Jak se začali trousit první turisti, tak jsme se už ale zvedli a vyrazili na plánovanou okružní trasu. Počasí bylo přímo ideální, chládek a občas trochu sluníčka, prostě pohoda. Šlapalo se jedna radost a vzhledem k současné epidemiologické situaci nás to ani nelákalo někam do hospody, takže romantika jak nejvíc. S pár zastávkami jsme si udělali v pohodovém tempu plánovaný okruh a navečer jsme dorazili na plánované místo, kde jsme si chtěli hodit širák. Snad jen deset minut po nás se na místě objevili další dva neznámí trampové, ze kterých se vyklubali prima kamarádi. Takže jsme pěkně pokecali, já si ještě jen tak bez báglu prošel okolí a už jsme zasedli k večeři. I tentokrát nám příjemné posezení přerušila příroda, protože za tmy opět začalo pršet. Tentokrát jsem si i já honem rychle postavil přístřešek a po celém dnu jsem byl i celkem rád, že jsem zalezl do spacáku. Na druhou stranu bylo škoda, že jsme si s novými kamarády nestihli ani pořádně pokecat.

Vandr do Novohradských hor. #theta360 - Spherical Image - RICOH THETA

Ráno to vypadalo, že bude hezky, dokonce nás vzbudilo vycházející slunce. Tak jsme se v klidu nasnídali a rozloučili s našimi novými kamarády "Sviňáky". Tuhle přezdívku si vymysleli sami, protože byli z Trhových Svin. Tak je tímto ještě jednou zdravím a zase někdy ahoj. Pak jsme akorát dojedli a dobalili, když se najednou velmi rychle zatáhlo a spustilo se zcela nečekaně krupobití. Naštěstí to ale trvalo jen chvíli a tak jsme hodili usárny a telata na hřbet a vyrazili zase do kopců. Krásně jsme se prošli, počasí se střídalo jak na houpačce, kdy chvíli spadlo pár kapek a chvíli zase svítilo sluníčko. Na focení to bylo paráda a zpátky do Pohoří jsme dorazili tak akorát, abychom pomalu vyrazili na zpáteční cestu. Tu jsme ještě využili k několika zajímavým zastávkám po cestě a nakonec mě Skautík s Vánkem zase vyložili na nádraží na vlak, tentokrát pro změnu v Třeboni, kde to kupodivu úplnou náhodou vyšlo tak, že jsem na vlak čekal snad jen asi pět minut.

Děkuji všem kamarádům za super vandr a zase někdy ahoj!

Kapsa, T.O. Mňouci

P.S. - Pokud chcete dostávat informace o dalších nových článcích, použijte prosím odkaz zde: Odběr novinek