Z dalších výjimečných míst, která jsem v Ázerbájdžánu navštívil, doporučuji bahenní sopky v Gobustánu. Právě tato oblast se pyšní největší koncentrací bahenních sopek na světě včetně té úplně největší bahenní sopky vůbec. Je jí 410 metrů vysoká Taragaj Dagh, se základnou velkou jeden a půl kilometru. Toto úžasné místo však překvapivě není nijak označené, a tak nám chvíli trvalo, než jsme ho našli, a než se mercedes našeho kamaráda Aliho vyškrábal po polní cestě až nahoru na vrchol. Samotný vrchol, který je značně plochý, připomíná měsíční krajinu. Všude se rozprostírá zaschlé šedivé bláto a celé desítky kráterů, v nichž nepřetržitě bublá řídké bahno. Neodolal jsem a strčil ruku do jednoho z kráterů, bahno bylo překvapivě studené. Jednotlivé sopouchy jsou vysoké od jednoho až do několika metrů, vytékající řídké bláto pak vytváří jakási lávová pole, přičemž všemu vévodí hlavní kráter o průměru asi 15 metrů. Nikde ani jediná zelená rostlinka, strom nebo kousek stínu, jen pražící slunce a tiše pobublávající bahno. Opravdu úžasné místo, připomínající scénu z nějakého sci-fi filmu.
Nedaleko bahenní sopky Taragaj Dagh se ukrývá další unikátní místo, malé skalní město s jedinečnými petroglyfy (obraz vytvořený opracováním povrchu kamenu řezáním, dlabáním, tesáním a obrušováním). Zachycují vyobrazení lidí, zvířat, ale třeba i lodí nebo nástrojů. Jsou jich tu tisíce a jejich výjimečnost spočívá v jejich dokonalé zachovalosti, díky mimořádně vhodným klimatickým podmínkám. Úctyhodné je i jejich stáří, nejstarší vyobrazení se datují až někam k roku 8000 před naším letopočtem. Jejich studiu se dokonce věnoval sám Thor Heyerdahl, jehož místo fascinovalo a opakovaně se sem vracel. Skalní petroglyfy v Gobustánu jsou od roku 2007 zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dostanete se tam snadno, když pojedete z Baku jižně po hlavní silnici M3, vedoucí podél pobřeží Kaspiku. Je tu výrazně značená odbočka, i s malým památníkem, která vás po asfaltové silnici dovede až ke skalnímu městu. Návštěvníkům slouží i parkoviště a malé muzeum. Při pohybu ve skalách buďte opatrní, protože na vyhřátých kamenech se rádi vyhřívají jedovatí hadi. A pokud se sem vydáte v létě, nezapomeňte na pokrývku hlavy nebo rovnou slunečník – slunce tu má opravdu velkou sílu a úpal si uženete raz dva.
O Ázerbájdžánu by se dalo ještě dlouho psát, o historii, architektuře, kuchyni a podobně, mě však zaujaly také místní hory – Východní Kavkaz. Když se běžnému Evropanovi řekne Kavkaz, tak si každý automaticky vybaví nejvyšší horu Elbrus a tím vlastně i západní část Kavkazu. Není se čemu divit, Západní Kavkaz a především okolí Elbrusu je velmi známé a hojně turisticky navštěvované. Ale Východní Kavkaz je prakticky neznámý a turisticky neobjevený. Je to dlouhý horský hřeben, tvořící státní hranici mezi Ázerbájdžánem a Ruskou federací (konkrétně Dagestánem). Nejvyšší hora se jmenuje Bazardüzü dagi (4 485 m n. m.). Hory jsou v těchto místech jen řídce osídlené a minimálně dotčené civilizací. Silnice, horské hotely, lanovky nebo sjezdovky, na to zapomeňte. Najdete tu ale nádhernou a nedotčenou krajinu a také milé a přátelské obyvatele. Já jsem si jako cíl své cesty vybral starobylou horskou vesnici Chinaliq poblíž hlavního hřebene. Zaujala mě na fotografii v knize Ázerbájdžán – Mezi východem a západem, kterou vydalo v češtině velvyslanectví Ázerbájdžánské republiky. Cíl cesty se nakonec podařilo splnit, vesnice je opravdu nádherná, kamenné domy, fantastické výhledy na hory a milí obyvatelé. Nakonec jsme využili i pohostinnosti domácích a přímo ve vesnici i přespali. Byl to opravdu skvělý zážitek, na který hned tak nezapomenu – tedy pokud vůbec ....
Michal Kupsa
P.S. - Pokud chcete dostávat informace o dalších nových článcích, použijte prosím odkaz zde: Odběr novinek
