Velkej vandr na Oslavku a Rokytnou

Když jsem nedávno plánoval návštěvu 50. výročí T.O. Zlatá podkova, tak mi bylo jasné, že do těchto končin pojedu dvakrát, protože hned týden nato máme potlach pro změnu zase my, tedy společný výročák T.O. Pravda a T.O. Mňouci. Proto jsem si nakonec řekl, že to vlastně ani nemá cenu se vracet domů a že rovnou zůstanu v prostoru řek Oslavky a Rokytné a prostě si tak nějak udělám velkej vandr, kterej zahájím jedním potlachem na Oslavce a zakončím druhým o víkend později na Rokytné. Nakonec se ukázalo, že to byl velmi dobrý nápad a celých 11 dnů opravdu stálo zato.

Nádherný ráno na Oslavce na srubu Umírajda, kde jsme přespali v úterý:

Vandrem na Umírajdě - Spherical Image - RICOH THETA

Napřed jsem se tedy trošku bál, abych v týdnu na údolí nezůstal sám, protože přeci jen v tuto dobu už dovolenou většinou nikdo nemá. Zkusil jsem proto kamarády, kteří už jsou v důchodu a nakonec se nadšeně ozval Kinda, že to bude paráda, že si uděláme velkej vandr. Jenže na poslední chvilku mu to toho vlezly nějaký neodkladný rodinný záležitosti a tak jsem už byl v podstatě smířen s tím, že budu teda na údolí opravdu sám. Nu což, říkal jsem si, že si aspoň pořádně odpočinu a vyvětrám hlavu. Nakonec se ale doslova v hodině dvanácté ozval kamarád Mudrc z T.O. Jiskra, že má volno a že si rád dá delší vandr. No a pak ať mi někdo vykládá, že mladí už dnes nejezdí – oni jezdí a to dokonce i v týdnu!

Ale sešlo se to celé opravdu náhodou – zatímco jsem já byl na Zlaté podkově, tak Mudrc byl v ten samý víkend na potlachu T.O. Přátelé Toma Kečupa, kam jsem já dorazil z Podkovy v neděli ráno a až tam jsme se domluvili. V neděli odpoledne jsme se ještě s kamarády zastavili v Náměšti na pivo, kde jsme si parádně zazpívali. Zatímco ostatní pomalu mířili domů s vidinou pondělní cesty do práce, tak my jsme se s Mudrcem vydali zpátky na údolí, tedy do Sedleca a odsud na naši osadní boudu Haryovku. Tam jsme dorazili už za tmy, ale bylo hezky a kupodivu ještě celkem teplo, takže jsme ještě poseděli v klidu venku u ohně a užívali si to pomyšlení, že je neděle a my se nemusíme nikam honit.

Údolí Oslavky - vprostřed týdne je Oslavka snad ještě krásnější a klidnější, než jindy.

V pondělí hned ráno jsme se už nedočkavě vydali na toulky po údolí naší milované řeky Oslavky. Počasí si z nás sice dělalo srandu, protože chvíli svítilo sluníčko a chvíli to zase vypadalo, že bude pršet, ale nakonec bylo celkem příjemně a hlavně nespadla ani kapka. Mimo jiné jsme si ze zvědavosti zašli na Kančí louku, kde jsem byl naposledy na konci května, když jsem tam pořádal 1. ročník Trampského kosení Kančí louky. Od té doby tu byl jeden potlach, na který jsem se nedostal a před kterým byla Kančárna znovu posekána. Už na první pohled bylo vidět, že kosení má smysl a jen mě to utvrdilo v tom, že příští rok rozhodně uspořádám další ročník - a to nejen pro to samotné kosení, byť velmi potřebné, ale taky proto, že se tam sešla skvělá sestava kamarádů a tak doufám, že se příště sejde zase.

Na Kančárně jsme také prozkoumali studánku, kde je kupodivu ještě stále voda a krom její ochutnávky (stále stejně skvělá) jsme taky využili dostatku času a v klidu si uvařili kafe a pokecali o všem možným. Potom jsme se ještě koukli na lávku, která už tu asi dlouho nebude, a vydrápali se zase nahoru na hranu údolí a došli si na skálu Jinošovnici. Pohled do údolí byl odsud jako vždy fantastický a přestože se podzimní barvy ještě nenasytily na maximum, tak to byl zase jednou dechberoucí pohled, kterým jsme se tam kochali nejmíň hodinu. Jednu chvíli dokonce dírou v mracích prosvitlo sluníčko, takže se mi i povedla jedna z mých nejlepších fotek odsud.

Lávka na Kančí louce - méně obvyklý "letecký" pohled na lávku na Kančárně.

Večer jsme pak zašli na nezbytné pivo do Sedleca a tento večer jsme se pro změnu vydali na Umírajdu. Ten srub znám nejmíň 30 let, byl jsem tu snad stokrát, ale už ani nevím proč, tak jsem tu nikdy nespal. Ale všechno je jednou poprvé a tak jsme večer zase poseděli u ohně a já měl po těch 30 letech premiéru noclehu na Umírajdě. Bylo to super a taky musím poslat velké poděkování kamarádům, kteří sem nyní jezdí, protože Umírajda je nyní v parádním stavu, což tak bohužel nebývalo vždycky a možná i proto jsem tu doposud nikdy nespal. Jen tak dál, držím vám palce a někdy se zase zastavím.

No a opět tu byly toulky údolím, zašli jsme na bývalý osadní flek T.O. Pustina, zastavili se na fleku T.O. Devils, navštívili osadní boudu T.O. Vodopády a tak všelijak podobně. Prostě naprostá pohoda a klídek uprostřed týdne na Oslavce. Fakt paráda. Výjimku jsme udělali až ve středu, kdy jsme vyrazili vlakem do Zastávky u Brna, kde se v hospodě konala slezina trampů z celého okolí, která je vyhlášená skvělou muzikou. Hodně dlouho mě štvalo, že se sem v týdnu prostě nemám šanci dostat a tak když byla tato možnost, nešlo odolat – obzvlášť, když o těchto slezinách kamarádi stále básní (viď Lindo, Aleši a spol).

Středeční slezina v hospodě v zastávce u Brna fakt neměla chybu:

Trampská slezina v Zastávce u Brna. - Spherical Image - RICOH THETA

Kamarádi nelhali a slezina byla fakt parádní, ale dost bylo civilizace a tak jsme vyrazili z hospody zase do lesa. Tentokrát jsme se však už přesunuli k říčce Rokytné, kde jsme chtěli strávit zbytek vandru před nedělním (ano, opravdu byl v neděli) potlachem. Cestou na Rokytnou jsme se zastavili na oběd v Rouchovanech, odkud jsme nabrali směr k Rokytné, kam jsem se už dlouho těšil. Moc často sem sice nejezdím, ale mám to tady prostě rád, je to takový ten správně zapomenutý kout, kde není ani noha a to i přesto, že je tady krásně. Holt je to daleko od velkých měst, špatné spojení a žádné vyhlášené turistické atrakce v okolí, prostě pro trampa ráj.

K večeru jsme dorazili ke srubu s krásnou studánkou pod převisem, kde jsme se usadili na noc. Zase ta všednodenní pohoda, oheň a jen šumění proudu řeky, což je ta nejlepší ukolébavka, co znám. Ani se nám nechtělo do srubu a tak jsme jen neodolali a půjčili si dvě zdejší "karimatky" v podobě silných molitanů, které jsme si vytáhli ven a dali raději širák. Venku je přeci jen řeka líp slyšet a ani sebelepší celta se nevyrovná pohledu do korun stromů před spaním. Dlouho jsem se tak parádně nevyspal, chrněli jsme jak špalci už ani nevím do kolika.

Širák na Rokytné - jeden večer jsme na Rokytné našli tyhle "karimatky", jimž fakt nešlo odolat.

Stejně jako na Oslavce, tak i tady na Rokytné nebylo v týdnu živé duše a tak jsme si užívali výšlap údolím v naprostém klidu. Zašli jsme na Čertovu skálu, kde jsem i vylezl nahoru, ale v hustě lesnatém údolí toho není mnoho vidět ani z velkého nadhledu. Cestou jsme několikrát přešli přes vodu, navštívili několik trampských fleků, poklonili se památce zemřelých kamarádů na pietních místech, prostě vandr jak má být. Jen mi celou dobu bylo divný, že večer nebyla v řece skoro žádná voda a přes den pak poměrně rychle stoupla nahoru, i když rozhodně nepršelo. Až o pár dnů později jsme zjistili, že je to kvůli zadržování vody výše po proudu pro potřebu obnovené pily. V pohodovém vandru Rokytnou nás zastavil až docela drsnej polom těsně před koncem naší cesty u osadního fleku T.O. Pravda, kam jsme směřovali na potlach. Údolí tu bylo téměř úplně zahrazené popadanými stromy. Dřevo jsme ale nakonec z části použili na potlach, takže údolí je opět v pohodě průchozí.
O tom ale zase až příště.

Byl to fakt krásnej vandr a posílám díky Mudrcovi za skvělou společnost.

Kapsa, T.O. Mňouci & Sa-Jó.

P.S. - Pokud chcete dostávat informace o dalších nových článcích, použijte prosím odkaz zde: Odběr novinek